"Snažím se zatím vzdorovat technologickému pokroku" • Dalibor Krch

Ilustrace od Dalibora Krcha nejde přehlédnout! Jsou originální, vtipné a k tomu navíc velice precizně provedené. Po přečtení následujícího rozhovoru s námi budete pravděpodobně souhlasit, že se Dalibor pro umění zkrátka narodil.

S Daliborem jsme si povídali nejen o jeho začátcích v umění, ale také o vyhoření, zážitcích z cestování a pastelkách od Koh-i-nooru.

Ahoj Dalibore! Jak by ses čtenářům, kteří tebe a tvoji tvorbu zatím ještě neznají, představil?

Asi takhle: „Ahoj, já jsem Dalibor, ale většina lidí mi říká přezdívkou „MAX”, rád vás poznávám.” :)

Také tě rádi poznáváme a rovnou se tě na něco zeptáme. Kdy přišlo zaujetí ilustrací? Předcházelo tomu ještě něco jiného, nebo tě to odjakživa táhlo tímto směrem?

Můj směr určilo to, že jsem měl na základní škole ve třídě tři kamarády, kteří opravdu dobře kreslili a mě to taky bavilo. Nebyl jsem ale nijak originální, spíš jsem napodoboval to, co dělali oni.

Tenkrát v devadesátkách běžel v televizi seriál o Supermanovi s Deanem Cainem v hlavní roli, to nás hodně bralo. Hltali jsme taky Želvy Ninja a pronikali sem i první zahraniční komiksy. Nás ovlivnil hlavně Spider-Man Stana Leeho. Každopádně ti kamarádi byli moje tři sudičky, které mě nasměrovali.

Paradoxně jsem jediný z nás čtyř, který u kreslení zůstal, byť mi to šlo objektivně nejhůř. Někdy to tak holt bývá. Považuji to i za důkaz toho, že talent nemusí být všechno. Práce na sobě se taky počítá!

S tím rozhodně souhlasíme! Kde jsi sbíral své umělecké zkušenosti?

Po základní škole jsem si ještě nebyl jistý, jestli mám na to studovat na škole s výtvarným zaměřením, proto jsem chodil na gymnázium. Po něm už jsem měl jasno, ale na vysokou školu se mi nepodařilo dostat. Zkoušel jsem to několikrát na brněnskou FaVU, a taky na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. Na FaVU se ale hlásilo vždycky okolo 200 lidí a brali jednoho, nebo dva, takže to bylo dost neprůchozí. Na pajdáku jsem zase narazil na to, že mě tam nechtěl chlapík, který v té době vedl obory, na které jsem se hlásil.

Dnes zpětně si myslím, že to bylo možná i proto, že jsem ho znal ještě jako řadového učitele z naší ZŠ, kde jsme ho měli na technické práce a vyráběli s ním lžíce na boty a podobně.To nepřijetí ale zdůvodnil tak, že „už jsem jako výtvarník hotový a nemohl by se mnou pracovat,” čemuž jsem tenkrát úplně nerozuměl. Podle mě by měl pedagog studenty podporovat a pomoct jim rozvíjet jejich individualitu a ne se je snažit tvarovat podle svojí individuality. Co ale vím i od dalších lidí, kteří prošli výtvarnou školou, tak je tohle běžná praxe. Proto jsem dnes vlastně rád, že všechno, co jsem se doteď naučil, jsem se naučil sám a učím se pořád, to nikdy nekončí.

Co se figurálky týče, chodil jsem se učit kreslit do ulic města a musím říct, že ze začátku mi to vůbec, ale vůbec nešlo! Na Hlavním nádraží jsem kreslil spící bezdomovce, protože se nehýbali. Potom, když jsem byl už trochu zručnější, troufl jsem si už i na cestující, kteří platili u okýnka lístek, což musí být rychlé, takže se člověk naučí i být kresebně stručný, protože na “šperkování” šrafurou není čas. To zdůrazňoval i pan profesor Petr Jedlička, kterého jsme měli na kresbu na VOŠ UŘ, kam jsem se nakonec dostal na obor Restaurování keramiky. Tenkrát jsem neměl k tomu oboru vůbec vztah, chtěl jsem hlavně kreslit a proto jsem studium v polovině ukončil a paralelně s tím odešel i z domu a postavil se na vlastní nohy.

Zajímavý příběh. Jaké téma zpracováváš nejraději?

Úplně nejvíc mě baví témata vzniklá poněkud dadaistickou metodou ze hry, kdy se překládá papírek, který koluje okolo stolu a postupně na něj píšete: „Jaký, kdo, co dělá, s jakým, s kým, a kde”. Pamatuju si jedno téma které takhle vzniklo a znělo: „Roztomiloučký holič kreslí hvězdy s kreativní pandou - policistkou v lese” (smích). Tak taková témata myslím. Témata, která nakopnou vaši fantazii a kreslíte je nazatíženi deadliny a zodpovědností, kterou máte u placených zakázek. Ve výsledku přijdete na to, že i lidi tyhle kresby baví nejvíc. Prostě proto, že v nich je ta radost z tvoření, kterou komerční zakázky často postrádají.

To je krásné, souhlasíme! Jakou výtvarnou techniku máš právě teď v oblibě?

Snažím se zatím vzdorovat technologickému pokroku, byť si uvědomuji, že to šetří čas i peníze, ale člověk, který si zvykne na grafický tablet, ztrácí cit v ruce pro papír a klasické techniky. Vidím to kolem sebe poměrně často, a proto to kombinuji. Skicu a kresbu dělám klasicky na papír, poté vše naskenuji a barvy, textury atd. dělám v počítači.

Teď aktuálně mě ale baví vracet se alespoň ve volné tvorbě k čistému „analogu”. Dnes už programy jako Midjourney umí „namalovat” za zlomek času věci, které se člověk učí roky. Myslím si ale, že v umění bude mít ruční práce stále svou cenu, která díky tomu dokonce poroste. Začneme oceňovat dokonalost nedokonalosti. Ostatně se podívejte na dětskou kresbu, to je přesně ten případ. Čím víc toho umím, tím víc chápu, jak jsem se téhle dokonalé nedokonalosti vzdálil. :) Časem se k ní vrátíme.

Kdybys měl čtenářům doporučit nějaké produkty od Koh-i-nooru, které by to byly?

V mých začátcích jsem měl nejradši Verzatilku s tuhami tvrdosti 2B. Ty mi přišly dostatečně univerzální. V současnosti, jak jsem se začal vracet k tomu ‘analogu’, mě baví zapojovat do kreseb pastelky. Linku sice dělám černým brushpenem jiné značky, ale zjistil jsem, že pastelkami od Koh-i-Noor se dá kreslit i přes tu černou, čehož využívám. Navíc mi vyhovuje, že se dají koupit kusově, v široké škále barev, takže si můžu vybrat jen ty, které potřebuji.

Nejčastěji používám tu úplně nejsvětlejší modrou a to proto, že když s ní něco naskicuji, potom vytáhnu linku fixou, a pak si to naskenuji, tak v postprodukci lze tu černou od té modré skvěle oddělit.

Pastelky a Versatilky jsou jednoduše nesmrtelné! Za svou kariéru si byl jistě součástí nějakých zajímavých projektů. Které bys rád vyzdvihl?

Když se nad tím zamyslím, tak pro mě nejzajímavější byla asi zkušenost, kdy jsem se jako kreslíř dostal s jednou neziskovkou na měsíc do Ugandy. Jezdili jsme po fairtradových družstvech, dokumentovali život pěstitelů, sbírali kontakty a propojovali je s kontakty v Evropě a České republice. Byli tam dva zástupci té neziskovky, novinář, který o tom psal blog a články a já, který kreslil. Z kreseb, které jsem cestou vytvořil, vznikla komentovaná edukativní výstava, která byla zdarma k zapůjčení pro základní a střední školy.

Pak jsem ale taky rád za příležitost, která se mi naskytla, když kamarádi založili malý pivovárek v Potštejně a oslovili mě, abych jim vytvořil sérii kreseb robotů na etikety lahví.

Etikety vypadají parádně! Odkud čerpáš inspiraci k tvorbě?

Pravda je, že poslední dobou to bylo až příliš o práci ilustrátora a zadáních od klientů. Pokud tvořím sám za sebe, tak čerpám z popkulturních témat, která mě baví a komiksové estetiky, na které jsem vyrostl.

Když už mluvíme o inspiraci, máš nějaký svůj umělecký vzor nebo oblíbeného umělce, jehož tvorba tě ovlivnila?

Určitě! Hodně mě ve své době ovlivnila tvorba Mikea Mignoly, tvůrce Hellboye, a jeho v té době absolutně originální kresba, která ovlivnila celou řadu tvůrců po něm, včetně mě. Později se mi však dostal do rukou grafický román „Pod dekou” od Craiga Thompsona, který kreslí štětcem, a to mě totálně obrátilo od pevných hrotů ke štětcové lince, kterou jsem si zamiloval a dnes už jinak nekreslím.

Kde všude jsme mohli tvé ilustrace spatřit, včetně kontejneru na elektroodpad, nejrůznějších plakátech nebo na kelímku na kávu?

Tady u nás v české kotlince jsou asi nejviditelnější mí roboti na etiketách lahví pivovaru CLOCK. Ve světě měly svého času úspěch ilustrace, které jsem vytvořil pro deskovou karetní hru „Space Race the card game” od brněnského herního studia Boardcubator.

Samé zajímavé projekty! Máš nějaký umělecký sen, který by sis rád splnil?

Můj asi největší sen je v současné době posunout se od zakázkové tvorby dál a zkusit se živit tvorbou volnou, protože za ty roky už jsem si prošel několikrát vyhořením z nichž to poslední, ve kterém se nacházím právě teď, je z nich zatím nejhorší. Takže už je opravdu na čase zvolnit, přehodnotit priority a pokusit se znovu nalézt tu ztracenou radost z tvorby.

V tom případě ti budeme držet palce. Jaké jsou tvé umělecké plány pro zbytek roku? Nebo už plánuješ něco na rok příští?

Teď aktuálně chci dodělat ještě pár domluvených zakázek a pak si dát nějakou delší pauzu, zmizet někde v lesích, trochu se usebrat, to v prvé řadě, a následně promyslet, co a jak dál. V únoru bych měl mít v Brně výstavu, takže prací na ní chci od nového roku začít. Nápady na kresby už nějakou dobu v hlavě nosím, takže se na to docela těším, ale nejdřív potřebuji tu pauzu.

Dalibore, moc ti děkujeme za upřímný rozhovor a přejeme ti co možná nejklidnější uměleckou pauzu. Už teď se těšíme na nové ilustrace!