Kouzlo temperových barev
Pro někoho možná obyčejná technika z hodin výtvarné výchovy, pro jiné oblíbené výtvarné médium se specifickými vlastnostmi.
Řeč je o temperových barvách, se kterými se setkal snad každý z nás. Zajímá vás historie tohoto média a rádi byste znali recepturu na vaječnou temperu? Začtěte se do následujícího článku.
Není snad člověka, co by se nikdy nesetkal s temperovými barvami. Ať už to bylo v hodinách výtvarné výchovy na základní škole, nebo v některé z našich prodejen. Tempery jsou totiž jednou z nejoblíbenějších a nejpoužívanějších výtvarných technik malby. A není divu, jejich použití není složité, svým barevným provedením okouzlí děti i dospělé a dostupné jsou ve všech prodejnách Koh-i-noor Hardtmuth. Víte ale, jak tato technika malby vznikla?
Název pochází z latinského slova „al tempera“, které v překladu znamená „mísit“. Mezi charakteristické vlastnosti této techniky patří vysoká kryvost, rychlé schnutí a matný vzhled. Jedná se také o vodou ředitelné barvy, které lze i po jejich zaschnutí dále rozmývat. Malou nevýhodou by mohla být proměna tónů barev po jejich úplném zaschnutí, ale i s tím se dá pracovat. Lze s nimi malovat prakticky na cokoliv od obyčejného kartonu, přes plátno, až po dřevotřísku nebo samotnou zeď.
Kromě podkladu budete potřebovat také ideálně dřevěnou paletu, kelímek na vodu a štětce, jejichž typ zvolíte podle velikosti plátna či motivu. Zdali si pořídíte syntetické nebo s přírodním vlasem, necháme na vás. Pokud rádi experimentujete, můžete vyzkoušet i malbu špachtlí či jiným náčiním. Díky husté konzistenci jsou temperové barvy na tento typ malby jako dělané. Pojďme se teď ale vrátit úplně na začátek.
VĚDĚLI JSTE, ŽE...?
Historie temperových barev, nejstarší malířské techniky, podle dostupných zdrojů sahá až do starověkého Egypta, kde bylo její použití zaznamenáno na sarkofágu. Tato tempera se však tempeře, jak ji známe dnes, příliš nepodobá. Složení současných temperových barev se často skládá ze syntetických pigmentů a emulze s emulgačními činiteli jako je například klíh, kasein, nebo vosk, která slouží jako pojivo. Ve starověkém Egyptě se jednalo o přírodní pigment, živočišný klih, akáciovou gumu nebo fíkové mléko.
Později se v období antiky poprvé setkáváme s pojmem vaječná tempera, která si své místo mezi uměleckými technikami drží, až na malé výjimky, až do středověku, kde později zaujímá významné postavení, obzvláště co se týče knižních iluminací a deskové malby. To se však navždy změní po vynalezení olejomalby v období renesance, která temperu postupným přechodem na jejím pomyslném trůnu vystřídá. To, že byla tempera odsunuta do pozadí však neznamená, že zcela vymizela. Mnoho významných umělců s ní vytvořilo a stále vytváří pozoruhodná díla. Oblíbil si ji například William Blake, Giorgio de Chirico či Egon Schiele.
Vyzkoušejte s námi techniku vaječné tempery!
Vejce je jedním z nejstarších emulgátorů, který se k výrobě tempery používal. Samo o sobě je díky svému složení jakousi živočišnou emulzí, obsahující mimo jiné vodu, lecitin, vaječný tuk a další. Na vaječnou temperu vám bude stačit jedno vejce, které použijete buď celé, nebo jen žloutek. Dále pak lněný olej, kterého budete potřebovat asi polovinu množství vajíčka a klasické temperové barvy v tubě. Poměry a postupy míchání jednotlivých ingrediencí se u mnoha umělců liší, a tak se vyplatí zkoušet a experimentovat. Výsledkem by měla být sytá malba, která se od klasické temperové malby bude lišit vyšším leskem.